Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mrak a duna

14. 7. 2010

Jeden velmi mladý mrak (je přece známo, že život mraků je krátký a stále v pohybu) se vydal na svou první cestu po obloze v doprovodu stáda načechraných mráčků roztodivných tvarů.
Když míjely ohromnou saharskou poušť, ty zkušenější mraky ho povzbuzovaly: "Poběž! Přidej! Jestli se zastavíš, je s tebou konec."
Mrak byl však zvědavý jako všichni mladí a pomaloučku klesal dolů, pryč od mračeného stáda, podobně, jako by na pastvě opouštěl stádo bizonů.
"Co děláš? Pohni se! Hučel za ním vítr.
Ale mráček uviděl duny zlatého písku a to byl úchvatný pohled. Duny mu připadaly jako zlato, se kterým si pohrává vítr. Nevšímal si toho, že se sám zmenšuje.
Jedna z dun se na něj usmála: "Ahoj," řekla mu. Byla do duna velmi půvabná, právě stvořená větrem, který si pohrával s její zlatavou kšticí.
"Jak si žiješ tady dole?" Zeptal se mráček.
"Óó...slunce a vítr. Je trochu vedro, ale dá se to vydržet. A co ty?"
"Slunce a vítr....velké cesty po obloze."
"Můj život je tak krátký. Jestli se vrátí velký vítr, asi zmizím."
"Mrzí tě to?"
"Trochu. Zdá se mi, že nejsem k ničemu."
"Já se taky brzy změním v déšť a spadnu. Tak to musí být."
Duna chvíli váhala a pak řekla: "Víš, že my nazýváme déšť rájem?"
"Nevěděl jsem, že jsem tak důležitý," smál se mrak.
"Slyšela jsem vyprávět od starých dun, jak je déšť krásný. My se při něm pokrýváme podivuhodnými věcmi, které se nazývají tráva a květiny."
"To je pravda. Ty jsem viděl."
"Já je pravděpodobně neuvidím nikdy," postěžovala si duna a skončila rozhovor.
Mrak chvíli přemýšlel a pak řekl: "Mohl bych na tebe napršet já..."
"Ale zemřeš..."
"Zato ty rozkveteš," řekl mrak. Začal padat a přitom se měnil v duhově zbarvený déšť.
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jedna z nejkrásnějších modliteb, které znám, praví: "Pane, učiň mne lampou. Já sám sice shořím, ale daruji světlo ostatním."
***********************************************************************